Dnešný cyklookruh mal byť v tom roku na Šumave posledný. Plán bol prešplhať zo Zadova cez Zlatú studňu na Horskú Kvildu, spustiť sa šumavskou cyklomagistrálou na Borovú Ladu a odtiaľ spraviť okruh MTB cez Knížecí pláně k Pramenům Vltavy, okolo Čiernej Hory na Filipovu Huť a späť na Horskú Kvildu a Zadov. GPX trasa tu.
Zlatá Studna
Chodník cez Zlatú Studňu sľuboval objavy artefaktov zaniknutej šumavskejh osady. Ako posledný zanikol v päťdesiatych rokoch 20. storočia dom lesného robotníka Franza Pösla, ktorý bol po zásahu ŠTB zlikvidovaný vrátane vybitia všetkého domáceho zvieratstva. Po celej Šumavskej osade však ostala len informačná tabula a malá kaplnka.
Na lepšie myšlienky som prišiel až pri zastávke na Jezerní Slati. Patrí medzi najväčšie rašeliniská na Šumave a práve v tejto oblasti fungoval kedysi povestný prevádzač, kráľ Šumavy.
Z Horskej Kvildy na Borovú Ladu
Padák z Horskej Kvildy na Borovú Ladu je za odmenu. Čistá asfalt stále mierne dole kopcom. A v Borovej Lade malé kúpalisko, v ktorom sa cez leto oplatí aj pľuzgiere vymáčať. Skutočný zážitok však došiel až na Knížecích Pláňach. To už som v tichom srdci národného parku, kde končí nielen turistický ruch ale aj akákoľvek civilizácia.
Knížecí pláňe
Sme na železnej opone. Za sociku tu bola najsilnejšie strážená hranica. Dnes je tu hájenka s čerstvou plzničkou. Nedalo sa odolať. Mimochodom na najbližších 14 km popri hranici je to aj posledná zastávka s civilizáciou.
Cez Bučinu na Prameny Vltavy
Neviem ako tú trasu opísať. Nádherná v svojej prázdnote. Iba cesta, polorozbité kríže, pätníky, údajne zaniknuté obce, po ktorých ale neostalo ani pamiatky, lesy a lesné púšte komplet vyžraté a zlikvidované kôrovcom a majestátne ticho. Mystický koniec sveta, územie nikoho, iba šotolinová cesta a ty, jedna z najemotívnejších jázd po Šumave. Možno kvôli histórii, možno kvôli emóciám z tej samoty.
Prázdno
Športovci určite prepáčia, že sem vložím úryvok z ukážky knihy Petry Klabouchové: Prameny Vltavy. Veľmi vystihuje náladu, akú vo mne táto časť Šumavy zanechala.
Kdysi měla i ona svoji duši. Krásnou a čistou, jako divoké koně na břehu řeky. Údolí uprostřed kopců kolébající v lůně právě narozenou Vltavu. Žili tu lidé srostlí s touto drsnou zemí silnými kořeny. Prostý lid, dva národy, dva jazyky, spojené nekončící dřinou, láskou k domovině a vírou ve staré pořádky. Ale to už je tak hrozně dávno. A čas se postaral, aby nebylo pamětníků.
Nejdřív odtud po zabrání pohraničí utekli Češi, pak vyhnali Němce. Přišli ti noví. Z Rumunska, z Maďarska, z Ukrajiny. Cizáci. Slíbili jim nový domov. Ten těžký kraj je ale potřeba milovat, hodně milovat, abys odtud hned neutekl. A jim v žilách láska otců k tomuhle tvrdému kousku země zkrátka chyběla.
Většina časem zmizela za lepším. Ti, co zůstali, tu nikdy nebyli opravdu doma. Kraj bez rodáků. Stavení i políčka bez laskavé lidské ruky umírala, a nakonec naposledy vydechla, když místo nich někdo kdesi na okrese rozhodl nechat zřídit JZD a řadu bytovek pro budovatele světlé budoucnosti. Tak přesně tenkrát se tu zastavil čas.
Pak se křišťálová koule ještě párkrát otočila a do vltavského údolí zase přišla nová doba. Svoboda, říkali. Svoboda na konci světa. Němci se vrátili. Za levnými šlapkami u cesty, cigaretami bez kolků a nahými trpaslíky z porcelánu. Lipno prodali Holanďanům, co si tam vybudovali svůj oranžovo-modrý Legoland. V Rudě se místo hraničního pásma, kde se ještě včera střílelo ostrýma do živého, staví jak o závod. Na Kvildě, Zadově, Kašperkách se z každé druhé chalupy vyklubal penzion pro lufťáky, co si chtějí sáhnout na opravdový strom. Kdo kde zrestituoval po pradědkovi nějakou louku, už ji prodal na stavební pozemky developerům, kteří pak nabízejí nadšeným Pražákům „luxusní šalety v samém srdci národního parku“. Turistů je tu víc než hrabošů, a ti se přitom letos ani nesmí trávit. Peníze tečou proudem. Někde tu svobodu uměli využít. Ne tady. Sem k nim snad ani ten kůrovec nechce.
Před sebou víc tuší než vidí drsné vrcholy Stolového hřbetu. Vysoký stolec, Kamenná a Stolová hora. Jsou ještě tmavší než noc nad nimi. Jejich zdivočelé lesy monotónně šumí pod poryvy severáku. Šumí, šumí, celá Šumava šumí, křičí a směje se do tváře…
Tie challety a penzióny na Kvilde i Modrave sú realitou. Ale okolo Stolovej a Čiernej Hory akoby sa zastavil svet. Zem prázdna. Ani ten drevený chodník už okolo Prameňa Vltavy nestojí iba ten kôrovec si bohužiaľ našiel cetu a vyžiadal si svoju daň. Ostala nádherná cyklotrasa územím nikoho.
Prameny Vltavy
Pramene Vltavy sa nachádzajú v strede, asi 6 km od Kvildy a 6 km od Knížecích plání. Je to však len symbolické miesto. Voda je do kamennej studničky zvedená dreveným potrubím, ktoré vedie pod asfaltovou cestou. Skutočných prameňov je viac a nachádzajú sa vysoko v neprístupnom teréne juhovýchodného svahu Čiernej hory vo výške 1300 m n.m. Viac tu.
Za prvej republiky tu stála jedna z prvých turistických chát KČST na Šumave. Ale za 2. svetovej vojny v roku 1942 bola prestavaná na zajatecký pracovný tábor Pramene Vltavy. Vojnové zverstvá sa nevyhli ani tomuto miestu. Následne chatu naši súdruhovia po zavretí železnej opony v roku 1953 zbúrali. Celá oblasť po ktorej dnes bicyklujem bola pod ostrou paľbou a verejnosti až do revolúcie neprístupná.
Okolo Čiernej hory na Filipovu huť
Ešte zo dve odpočívadlá, Na Strážní stezce a Černá hora. Pomaly sa dostávam späť do civilizácie.
Pivo na Kvilde ma definitívne preberie a dodá energiu na prechod na Zadov. Na tomto trailíku Šumavy si s cesťákom nevystačíte. Ale solídne XC bajkovačku dokonale vyrieši.
GPX trasy tu. (47km/780M)
