A Francin se zadíval na chodník a síliče svalů mu zvadly v prstech a Francin si hned lehl na otoman jako podťatý a řekl: „Pepin.“
„Tak konečně uvidím tvého bratra, konečně uslyším svého švagra, švagříčka!“
A opřela jsem se o futra oken a tam na chodníku stál člověk, na hlavě oválný klobouček, kárované rajtky zastrčené do zelených tyrolských punčoch, krčil nos a na zádech měl vojenský ruksak.
„Strýcu Jožine,“ volala jsem na prahu, „pojďte dál.“
„A kterápak vy jste?“ řekl strýc Pepin.
„No já su vaše švagrová, vítajte pěkně!“
„Sakra, to mám štěstí, že mám tak čupr švagrovou, ale kde je Francin?“ ptal se strýc a dral se do kuchyně a do pokoje.
„A tady, tak co je s tebó? Ty ležíš? Tož sakra, já jsem k vám přijel na návštěvu, nebudu tady dýl než čtrnáct dní,“ hovořil strýc a jeho hlas duněl a řezal se vzduchem jak prapor, jak vojenský povel, a Francin každým slovem byl elektrizován, vyskakoval a namotával na sebe deku.
„Nechajó tě všichni pozdravovat, akorát Bóchalena, ta už má po smrti, nějaké tachonýr jí dal do polena prach a baba, jak to dala do šporherto, tak to vybuchlo a lísklo to babu po čuni a zatřepala se a bylo po ní.“
„Jako Bóchalena,“ řekla jsem.
„Co to plantáte za zmaty?“ rozkřikl se strýc Pepin, „Bóchalena byla baba, co práskala do sebe jabka, akorát že viděla vidění…“
„Z těch jablek?“ vpadla jsem.
„Prdlačky! Vidění, no baby mívají vidění, z kostela měla vidění,“ kuckal se strýc Pepin, „že nad naším městečkem letí v noci veliké kůň a temu koňovi hořela hříva a vocas, no a Bóchalena řekla tehdá: Bude válka, a ta válka taky byla, ale Francine, to loni bylo naše městečko auf! Baby padaly na kolena, já to viděl taky, nad náměstím a nad kostelem letěl vzduchem Ježíšek! Ale pak se to vysvětlilo, ten malinké pakátl Lolan pásl beránky, a jak cvičily ajroplány a táhly za sebó takové pytel a do teho se střílelo z mašinkvéro, tak zapomněli na lano a to lano, jak šlo po zemi, tak se omotalo o nohu Lolana, to je túze pěkný dítě, s bíléma vláskama, a jak ten ajroplán šel vzhůru, šlo i to lano a s ním i Lolan, a nad naším městečkem letěl vzduchem Lolan, ale baby myslely, že to letí Ježíšek, no kór když to lano zavadilo o lipy u kostela a ten Ježíšek padal jako stréc Zavičák z větve na větev, a na zem padl Lolan a povídá: Kde só mí beránci? A baby klekaly, aby jim požehnal.“
Vykládal strýc a jeho hlas byl zvučný a jásavý a hřměl pokojem.
Toľko úryvok knihy Bohumila Hrabala Postřižiny. A nielen takéto poklady tu nájdete:
Ústredná knižnica SAV včera zdieľala príspevok, že ČR uverejnila vyše 1300 e-kníh na stiahnutie zdarma na databáze kníh na tomto linku. A že sú tam skutočné klasické perly. Tak aspoň viem, čo po večeroch v čase pandémie. Bohumilý čin:
