Tak jsem se rozhodl, ano, je to tady. Pravděpodobně jeden z nejtěžších ultratrailových běhů, JUT v Jizerských horách. V letošním roce (2015) jsem se rozhodl svoje běhání posunout od půlmaratonů a maratonů na silnicích dál. Mnohem dál a obtížněji, do lesů, kopců, přírody a hor. Pro letošní rok jsem zařadil pět, možná šest ultra závodů. O těch snad někdy jindy. Dnes se podělím o své zážitky a zkušenosti, které jsem nabyl na jizerském JUTu (Jizerský ultratrail).
Do pekla a zase zpátky
Nebudu se rozepisovat o tréninku, přípravě atd. Snad jen, že před JUTem jsem absolvoval svůj první ultratrail Valašský hrb (55km) v Beskydech a miniMUM Dana Orálka (3 x 43 km v jednom týdnu) v Lomnici na Tišnovsku. Týden před JUTem ještě trailový půlmamaraton Repechy 22K. Vše jsem dokončil. Úplný nováček tedy rozhodně nejsem. Nicméně ke každému takovému běhu přistupuji (a kdo mě zná opravdu potvrdí) s velikým respektem. Tedy i k tomuto v Jizerkách.
Ranní předstartovní příprava po probuzení je už takový můj malý rituál, ke kterému patří miska kuskusu, malinký kafčo, hořčík, BCAA, živočišné uhlí, anticramp a voda. Zalepení bradavek a důkladné promazání chodidel, zejména prstů, vazelínou. Oblečení mám vždy nachystané z předchozího večera a tak je otázkou několika minut mít vše na sobě. Tentokrát se očekávalo velké teplo, tak jen kompresní návleky na stehna, kompresní podkolenky, elastické kraťasy a triko bez rukávů. Na krku jen přehozený lehký šátek na absorbování potu ze šíje a tváří. Na hlavu lehoulinkou kšiltovku a potítko na zápěstí. Garminy na ruku, mobil do uzavřeného sáčku. Do běžecké vesty camelbak s 1,5 litru vody, ampulky s magneslifem a BCAA, tobolky anticrampu, energetické gely a větší hrst sušených datlí. Sáček na „odpadky“. Startovní číslo připnuté na elastický pásek a mapku s tabulkou na zaznamenávání kontrol. A samozřejmě to nejdůležitější ze všeho – boty.
Na startu
jsme byli cca o 15 minut dřív a tak jsem se stihl pozdravit s kamarády Zdeňkem, Janou, Eliškou, Petrem a několika dalšími. Vyměnili jsme si pár rad a slov povzbuzení. Se svými spolunocležníky na chatě jsme si udělali vzpomínkovou předstartovní fotku. Odskočil jsem si a z repráků se začaly linout informace, kterým nemohl absolutně vůbec nikdo rozumět, jen pouhé nesrozumitelné zvuky. V tom zazněl výstřel a dav běžců se vydal vstříc svým novým zážitkům.
Po rychlém seběhu lesem a částí obce vbíháme na první louku, kopec. Před námi had, jdeme krokem, v půli se ohlížím, abych zjistil jak to vypadá za námi. Jana mi říká, „neotáčej se“ … „chci vidět, kolik nás jde a jak to vypadá“ … úsměv. Následuje seběh lesem a pak loukami, moc pěkné výhledy, krásný den začíná. Přibíháme k místu, o kterém se vedly diskuse, zouvat se, nezouvat. Překonání vodního toku, asi šest sedm metrů širokého. Ve vodě byli ochotní chlapci a děvčata z řad pořadatelů a pomocí podaných rukou pomáhali s přejitím jezu. Viděl jsem spoustu nerozhodných, jak naložit s tímto úsekem. Já byl rozhodnut se zout a ponožky a botky zachovat v suché podobě. Vazelína na nohou držela a plnila svůj účel. Vyběhl jsem bosky až nahoru na silnici, kde jsem si podkolenkami otřel nohy do sucha a obul se. Ztráta minimální na to, že před námi bylo ještě dalších 58 km 🙂 . (Věrka s Mirkem šli přes vodu v botách a odskákali to velkými bolavými puchýři)
Po této trailově zajímavé vložce jsem docela svižně a v pohodě vyběhl další kratší kopec a pak pěkně po vrstevnici lesem. Pak jsem TO uviděl.
Sjezdovka na Tanvaldský Špičák, auuu. Peklo.
Říkám si, tohle nějak zvládnu, ještěže je to hned ze začátku, horší kusy už tu snad nebudou. OMYL. Vydrápal jsem se a nahoře se mi vyloudil na tváři úsměv, v hlavě krásné vzpomínky na nádherně strávené chvíle s bývalou přítelkyní, se kterou jsme tyto kopce před několika lety bajkovali a (nejen) na Špičáku zažili pěkné chvíle. Tady to znám, tady se mi líbí a tady mě to baví. Seběh dolů po asfaltce a pak lesem zkratky asfaltových serpentin. Krásný úsek trati. Albrechtice v J.H. a trasa vede okolo penzionu U javoru, kde jsme tehdy bydleli. Další vlna nostalgie. Za plotem sedí současní rekreanti, já je při běhochůzi do kopce zdravím a sděluji jim svou tehdejší spokojenost a že se tam určitě ještě někdy podívám a rád využiji jejich služeb ubytování. Kopec, chůze, výběh a první občerstvovačka. V kejmlu mám ještě docela dost vody. Potkávám Kubu, zdravíme se. Piju jonťák, kolu, jonťák, ještě kolu a plnej pohárek čisté vody. Namočím čepici a bez kroucení hážu na hlavu. Les a překrásný seběh po Mariánských schodech, pro mě neskutečně krásnej zážitek. Těsně před koncem se směju a mávám na fotografa. Dobíhám Mirka a Věrku. Ta je v pohodě, z Mirka moc pohody nevyzařuje. Běžíme tedy jen ve dvou a plkáme, především o jejích zkušenostech a postřezích z prvního ročníku. Další krásný seběh, polootočka a vstupujem do části, kde se sice dá místy běžet, ale většinou ne. Takže chůze, hovor, jde se mi dobře. Věrka zvolní, já jdu dál, v horní části zase mírním já a ona jde dopředu. Pak zase spolu. Kamenitý výstup podél potoka je technicky docela náročný, ale (chce se mi říct nahoře) v další části se jeho obtížnost ještě více stupňuje a je pro náročné turisty, kteří musí zvedat nohy mnohem výše, než jsou zvyklí. Doháníme Janu, jdeme tři. Probíráme své poslední běhy a aktivity. Kopec se láme a já sbíhám rychleji než děvčata sám na už docela rozpálenou asfaltku a běžím k druhé občerstvovačce. Je tu hodně lidí, docela frkot. Neměl jsem v plánu nějak moc jíst, ale když jsem viděl ty amolety s marmeládou, musel jsem ochutnat. Byly vynikající a já snědl tři kousky. Lil do sebe kolu, vodu, jonťák a Kozla. Pivo pohladilo žaludek a udělalo v něm tak nějak sametovo. Dva kalíšky stačí, nejsme na kalbě, ale na závodě 😉 … s Janou vybíháme dál, Věrka se zdrží. Kameraman snímající atmosféru byl možná zaskočen, když jsem mu „zastrašil“ do kamery 🙂 … cesta se opět zvedá a jdeme pěšky, běžet se dá, ale síly se musí šetřit. Písčitá pěšina a slunko se opírá do našich zátylků, velice intenzivně. Pekelná výheň začíná s veškerou silou úřadovat. Potkáváme se s Tomem a běžíme z kopce. Dobíháme Zdenka, který v bolestech křečí bojuje s každým metrem. Dávám mu jeden ze svých magneslifů a popřeju hodně štěstí a sil. (nakonec nedoběhl a skončil v Jablonci na kapačkách) … přichází další kopec a Jana mi pomalu mizí z dohledu, ne pomalu, spíš rychle. Nějak mi to jde pomaleji. Kopec je prudký, asfaltový a docházím několik běžců, kteří taky bojují s bolestmi. Míjím malého klučinu, jak tlačí kolobku a v jeho výrazu je čisté zoufalství. Maminka asi dvacet metrů před ním tlačí do strma kočárek a taťka nesouce za krkem dalšího, menšího sourozence ještě o dalších deset metrů výš. Chlapec měl na krajíčku. Zpocené čelo a nekonečný horizont, to jediné mu zbývalo. Křižovatka, asfalt se mění na panelku a já se jaksi ocitám úplně sám.
Nikde nikdo. 33. km,
já se zkouším rozběhnout, neboť je to rovinka, možná trošku z kopce. Spíš rovinka. Běžím a cítím pozvolné pnutí na vnitřních stehnech. Co to, že by se hlásily křeče, to není možné. Gel jsem si bral každý sedmý kilometr, anticramp (po třech kusech) každých deset, BCAA do té doby jednou na dvacátém. Přešel jsem do chůze a pnutí po chvíli zmizelo. A je po křečích, říkám si. Bylo to jen takové varování, ale je to v poho. To jsem ještě netušil, co mě čeká. Vybíhám a vycházím kopec, kde se cestička ve vysoké trávě dala jen tušit. Opět otevřená scéna, slunko peče pekelně a docházím borce, který se ukládá ke šlofíku, jelikož „má dost“. Téměř na horizontě mě dobíhají další dva borci, dáme řeč, první zkušenosti s ultra, rozvržení sil atd. … evidentně toho ale měli už taky plné brýle. Sbíháme k dalšímu křížení, kočenka nám sděluje vzdálenost k další občerstvovačce a ukazuje směr … borci jdou rychleji a já už jen vidím další nekonečné peklo rovné (rozuměj směrem) stále stoupající cesty – asfaltová tavenina. V hlavě se mi honí všechno možný, zkouším se porozhlédnout do protějších svahů a hřebenů, pěkný pohled. Černo pod nohama neubíhá a opět nikde nikdo, jen já. Šlapu statečně a tuto tříkilometrovou pasáž mám za sebou. Vbíhám na třetí občerstvovačku, vbíhám, jelikož nechci fotografovi kazit záběr sprostou chůzí 😉 . zdravím se s Vilmou, ne nezdravím, ona zdraví mě. Já ji nepoznal. Nějak jsem začal nepoznávat. Prohodíme pár vět, zeptám se na Břeťu (ten běží dobře, je to dříč). Dva kalíšky Kozla, kola, dva banány, voda. Sbíhám z kopečka k rychlostní prémii na 42. km. Zastavím se, opřu se o značku, abych si z boty vyklepal kamínek. To jsem neměl dělat.
Křeč
Jak jsem skrčil nohu v koleni, stáhlo se mi celé stehno v křeči a mně se zkroutila tvář bolestí. Kamínek jsem nevyndal, nešlo to. Zkouším nohu napnout a křeč eliminovat. Místo toho nastoupí křeč do lýtka a trpím jak zvíře, nemůžu s nohou ani pohnout. Předkloním se a nastoupí křeč i ve stehně a lýtku druhé nohy. Oboustranné tělesné peklo. Neměl jsem daleko k pláči. Stál jsem tam absolutně neschopen pohybu. Naproti mě stáli dva cyklisté, kluk s holkou, a „trpěli“ se mnou. Vytahuju magneslife, kopu ho do sebe ve víře, že za chvilku bude líp. Omyl. Stojím tam a nevěřím, že se mi mohlo něco takového stát. Bolest mi kroutí koutky, nohy jsou jak z betonu, svaly na místech, kam rozhodně nepatří. Zkouším udělat krok. Robocop, trpící cosi, co se hýbe sunem sun, bokem v bok. Auuuuuuu … jdu v nelidských bolestech a pomalounku se (mám ten pocit) nožky snaží dát dohromady. Nene, ne. Beru si další magneslife a samozřejmě i anticramp, nic nepomáhá. Sunu se a trpím. Tímto způsobem protínám startovní koberec na rychlostní prémii seběhu dvou kilometrů. Ten mi zabral neuvěřitelných 38 minut.
O strmosti tohoto seběhu hovoří profil trati a o jeho obtížnosti snad některé fotografie. Cesta plná kamenů, vyčnívajících ze země. Oblých, relativně velkých (20 – 40 cm) rozsetých těsně vedle sebe. Na této atrakci mě doběhla Věrka. Chvíli se mnou šla a nabízela pomoc. Nebylo mi pomoci. Pomalá chůze bylo to jediné, co jsem mohl zvládnout. Jakmile jsem zastavil, pustily se do mě křeče s nesmírnou intenzitou, zkusil-li jsem se rozběhnout, bylo to ještě horší. 🙁 Peklo a bolest. Poslal jsem ji dál, nemělo smysl se se mnou zdržovat. Kousl jsem se do rtů a řekl, že to dojdu pěšky do cíle. Snad to zvládnu v limitu. Za necelých čtyřicet minut jsem ušel dva kilometry a byl na čtvrtém občerstvení. Věrka sedí na kamenné zídce a nevypadá dobře. Já doplňuju kamela a piju, piju, piju.
Prohlásím, že jo(i)ntový nápoj je asi se sníženým obsahem THC. Občerstvovač mě ujistil, že se zvýšeným 🙂 … něco jím, nevzpomenu si co, pak rozbaluju jednu fit tyčinku, která leží na pultíku, lámu ji a půlku do sebe sázím … už si vzpomínám, cpu se melouny, které jinak nikdy při bězích nejím, padne jich do mě asi pět kousků. Ptám se Věrky jak je na tom. „Jdeme, půjdeme spolu, uvidíme“. Oba víme, že nás čeká jeden z nejtěžších úseků trati. To co jsme seběhli, musíme zas nahoru. „Loni se běželo tudy, dnes je změna, vybíháme do kopce o něco později, nicméně mnohem náročnější pasáží.“ ... Věrka dobíjí káblíkem hodinky, aby měla záznam celého závodu, dobrá vychytávka takový batterypack, powerbank. Moje nohy jdou co krok to prd (obrazně), u ní to vypadá, že bude rodit a nebo jí praskne bříško. Opravdu jak spolknutý kopačák. Není jí do zpěvu, má bolesti. Jdeme, plazíme se, stěna kamení, listí a podmáčeného podloží se zvedá strměji a strměji … rovina mi nevadí, ale tady je to pro mě obzvlášť těžké.
Podívám se nahoru a konce není, morálka se pokouší o nějaký atak, ale odmítám poslechnout a hrabu se nahoru. Každé překročení kmene, většího kamene, natažení nohy přes delší močálku mi působí okamžité křeče a já musím zastavovat. Věrka se mi vzdaluje ve vyšších sférách. Mizí. Plahočím se a škrábu nahoru, předchází mě parta tří čtyř běžců, později jeden s hůlkami. Taky má problémy, ale jde mu to líp. Za chvilku i on mizí a zůstávám v tom kopci opět zcela sám. Zoufalství z bezmoci a neschopnosti se pohnout rychleji, aniž by to pekelně bolelo. Jsem nahoře a vidím Věrku. Nechápu to, ale jdeme zase spolu. Chvíli plkáme o něčem, na co si teď nějak nemůžu vzpomenout a pak, když naznačí, že to zkusí popoběhnout jí nabízím klíč od chatky. Mně je jasno, že se už nerozběhnu, to je tutovka. Neposlouchá, nedá si říct, ženská 🙂 … mizí v dáli a já se opět ocitám sám, sám sobě si 🙂 … nekonečná chůze, ale relativně celkem svižná a hlavně souvislá a kontinuální. Dostanu se k mostku, na kterém polosedí, pololeží mladej kluk, běžec. Trpí v bolestech, má křeče, nemůže dál. Popřejem si hodně štěstí 🙂 … pokračuju.
Dojíždí mě starší pár na kole,
paní se mě ptá, jestli nemám sestru Pavlu, že se jí zdám povědomej. Nevím, jestli se směju, nebo šklebím, měl by to však být úsměv a odpovídám, že ne a že nejsu ani odsud. „Aha, tak to nic. A nechcete BEBE?“ … „ne, díky, nechci nic, jen dojít do cíle, víte.“ Ptají se mě na detaily závodu, délku, čas startu, počet běžců, místo startu a cíle, převýšení atd. Vše jim povím za stálého úsměvošklebu. Drží mi palce ke zdárnému dokončení a loučí se. „Pozdravujte Pavlu“, říkám paní … usmívá se a odjíždějí. Dostanu se k místu, které bych jindy označil za překrásné. Krkolomné sbíhání klikatou pěšinkou pod větičkami jehličnanů až k hrázi přehrady. Tady poprvé ztrácím orientaci a nemohu najít ani značku, ani fáborek. Naštěstí v dálce zahlédnu zadečky mladých děvčat, které mě chvilku předtím ještě nahoře předbíhaly. Vydám se jejich směrem vlevo. Přichází super nádherná běhavá pasáž parkového stylu, která spoustě běžcům, kteří mohli, udělala radost. Já dál pouze šel, ale kupodivu krom bolesti si i užíval tu přírodu, okolí, lidi, procházející se s kočárky, s hrnky na borůvky a tak. Pěkné. Odbočka do lesa a směrem nahoru.
Jdu kolem značky 55 km.
No, to už celkem jde, už jen 13. Na kraji lesa paseka a seběh dolů až k poslednímu občerstvení v Bedřichově. Dávám si kolu, pivko, meloun, sprchu hlavy, do čepice beru kostky ledu. Poděkuju a pozdravím se se všemi a pomalounku se šourám dál. Přecházím cestu a vidím opět pekelnou zónu. Další sjezdovka, nevypadá, ale je ostrá. Není ovšem až tak dlouhá, dá se. Se zkřivenou pusou šlapu ten kopec a debatím s děvčaty, majitelkami těch pěkných zadečků a dvěma borci zhruba mého věku. Alespoň tak jsem je odhadoval. Nahoře mi zase všichni utekli a já byl, pokolikáté už, zase sám. Písečná cesta, seběh do Janova n. N. a mostek přes řeku, schůdky, peklo, schody k náměstíčku další PEKLO … pro velký úspěch nad ním další schody kolem hřbitova a já ty pekelné schody (ne do nebe) na hřbitov jdu v tak těžkých křečích, že se skoro nedokážu pohnout, schod po schodu nejdu dřív jak za patnáct sekund … pak lesní cesta a opravdu krásná stezka, zajímavá a za jiných okolností i mnou velmi oceňovaná, jenže. Strmost si opět nezadala a já prostě neměl kdy si odpočinout, resp. jít s menšími bolestmi. Míjím dva běžce, kteří jsou na tom zle, jeden mnohem víc, druhý podobně jako já. O kousek výš „dobíhám“ běžkyni, se kterou konzultujeme správný směr. Fáborky nějak prořídly a nebylo se čeho chytnout. I tak jsem jí potvrdil, že pravděpodobnost omylu tady je velmi malá. Konečně jsme z lesa venku a míjíme penzion Semerink, asfaltka, jak jinak, nahoru. Začíná foukat a obloha tmavne, je cítit vlhko ve vzduchu. Že by bouřka, že bych došel do cíle jako na Hrbu v Beskydech za deště a krupobití? … nic takového, trvalo to asi jen deset minut a vítr se utišil, slunko zas vylezlo. Cestička dolů, pak hned odbočka nahoru, štěrk, ne, velkoštěrk. Spoluběžec, který mě neustále „dobíhal“ a zase si sedal a odpočíval a já mu mizel v dáli mě zase doběhl. Chvililinku spolu, ale pak se rozhodl opět usednout, neb už prostě nemůže.
Co krok to křeč
Normální lesní cesta, najednou zlom a fáborky ukazují směrem ze stráně, do které bych nepustil ani srnku, natož psa, natož člověka … borůvčí, pařezy, popadané stromy čerstvé i soušky, díry a ani náznak cesty, či pěšinky – peklo. Slézám to co krok to křeč, co krok níž, to další a další obrovské bolesti. Překračuju jeden kmínek, chci došlápnout na druhou stranu, noha v křeči ztuhla a já místo, abych došlápl, kam jsem chtěl, zajel celej do borůvčí pod pařez do díry. Nic se mi nestalo, ale zůstal jsem na místě, neboť jsem nebyl schopen pohybu. Po chvíli noha povolila a já se sápal ven jak zavalenej horník. Za sebou nahoře slyším pi*ování a kur*ování. Říkám si, proč, proč totok? To nedává smysl. K potoku a nádherné další běhavé pasáži podél potoka se šlo dostat po té pěšině, i když trošku oklikou, rozhodně ale schůdnější a mnohem méně rizikovou cestou. Tuhle pasáž prostě nechápu a u mě ji nikdo neobhájí, ani ti, kterým se údajně líbila. Jednoznačně v tak pokročilém stádiu únavy a opotřebení po 65 km uběhnutých, nebo ušlých je taková „atrakce“ na hraně. Čeho, nechám na každém z účastníků. Dostávám se k mostku, na kterém je značka 65 km a fáborek. Bezpečně na něj „vbíhám“ a přecházím. Na druhé straně žádná značka, vlevo, vpravo, do protisvahu v lese. Popocházím vlevo, hledám, nic. Vracím se, vpravo, kousek, nic. Začínám se bát, že přicházím o soudné jednání a rozhodování, že ztrácím schopnost si poradit. Jdu zpět na most a blíží se kamarád, z druhé strany hlásí, tudy. Na most jsem vůbec neměl vbíhat. Označení mostu mě tak zmátlo, že jsem nehleděl dál a neviděl, že po straně, odkud se blížím se pokračuje. No nic. Toto byl takový labyrint v pekle 😉 . Pěkná lesní cesta, mému kamarádovi Jirkovi by se líbila moc, stejně jako mně. Dostávám se k břehu řeky a kmeni přes ni. Bezpečné přejití díky nataženému ocelovému lanu bylo hračkou. Jediné čeho jsem se bál, že v okamžiku došlápnutí nastoupí křeč a já „prošlápnu“ mimo. Ne, podařilo se mi to v pohodě a to místo se mi taky líbilo. Jen ty schůdky z klád byly pro mé nožky další zkouškou Bobříka bolesti … loučka, cesta, pohled vpravo a já zcepeněl. Sjezdovka Lucifer, kopec jak sviňa. Vidím pár drobných postaviček drápajících se nahoru. Nezastírám, v ten moment se mi začaly tlačit slzy do očí. To nevydržím, to už prostě nezvládnu.
Mám dost. Pomooooc. PEKLO EXISTUJE.
Chvíli váhám, přemýšlím a pak jsem dal jednu nohu před druhou a začal. Krok, druhý, třetí…náctý, sátý atd. Neskutečné trápení fyzické, mentální, duševní propast. Vyškrábal jsem se do půli, doběhl mě spolukolega, se kterým se míjím už nějaký ten kilometr. Poprosím o trošku vody, nemám už co pít, nemám ani magnes, ani anticramp, jen pár datlí v kapsičce a gely. Ochotně mi dává cucnout z hadičky. Odpočívám asi dvě tři minutky, z této části se musím dostat na další part sjezdovky přes schodek asi 3/4 metru vysoký. Na asi třetí, či čtvrtý pokus se mi to podaří. Šinu se dál. Nechápu sám sebe, Meresjev, kdo další se takhle plazil, přemýšlím.
Končí tráva, končí louka, začíná les. HELL
Tady jsem ztratil takřka všechny iluze a síly. Nechtěl jsem se opakovat a říkat to, co jsem na celé trati slyšel ze všech možných stran snad stokrát – NO, TO SI SNAD DĚLAJÍ PRDEL. Tady jsem to řekl nahlas. Nahlas, ale nikdo mě neslyšel, nikdo totiž okolo nebyl. Desítky popadaných stromů, kameny jak prase, roští, chroští, borůvčí, bodláčí, díry… prostě část neudržovaného lesa. Boubín je park. Křeče už vůbec nepolevují a já se plazím, lezu. Překračuju jeden kmen a v tom mě chytnou do obou nohou (lýtka, přední, zadní, vnitřní stehna, všechno na nohou, včetně chodidel) tak silné křeče a zkroutí mě jak do šroubovice. Nemůžu se hnout. Stojím na místě, nehýbám se, čekám co bude. Za mnou se ozývají hlasy. „co je?“ „nemůžu se vůbec pohnout, mám ukrutné křeče“ … Borec mi dal napít a podal mi své hole. „Vem si je, určitě ti pomůžou. V cíli mi je vrátíš.“ … zkouším se o ně opřít, odlehčuji tělu a ztuhlost slábne. Pokouším se o krok, když oni jsou již v nedohlednu, zase sám. Jde to, pomalounku, ale jde to. Snažím se hledat fáborky, v lese je mnohem míň světla a cesta takřka nikde, takže orientace je velmi špatná. Dochází mě dvojice, dává mi magneslife, s díky ho do sebe kopu. Účinek se ale nedostaví, stejně jako po předchozích dávkách. Není mi pomoci. Škrábu se dál trním a pak vidím cestu, děvče, volající na mě , že už su blízko. Z cesty už jen kousek dolů a cíl. Snažím se usmát, nejde mi to. Nemůžu ani vylézt na tu cestu, nakonec ale jo. Páč musím, neasi 😉 … vidina cíle mě nenakopává, vidina cíle mi skoro nic neříká … jsem otupělý, k smrti vyčerpaný. Potkávám Břeťu a Vilmu, povzbuzují mě, tlačí mě do cíle „už seš tam, kousek“. Jdu skoro bez hnutí brvou. Míjím děti, které si na cestě hrají a říkají mi, „jste dobrej, za váma je ještě asi deset lidí. Určitě nejste poslední, jste dobrej.“ Děkuju jim a jdu bez zastavení.
Už vidím lidi, Hájenku, cílovku.
„Ještě kousek, tady doleva nahoru, k časomíře.“ povzbuzují mě diváci, borci a borky doběhnuvší přede mnou. Dávám hůlky do jedné ruky a zkouším se symbolicky rozběhnout a do cíle doběhnout. Dám to, ale s krajním sebezapřením. CÍL ….. medaile, označení poslední, cílové kontroly, předání tašky s mikinou, diplomem a nějakými drobnostmi … nejsem schopen úsměvu … piju najednou půllitr vody, pořadatelka mi nabízí donést jonťák … přináší půllitr, okamžitě ve mě mizí celý obsah … nemám na nic chuť, na jídlo vůbec … jdu s medailí na krku, s igelitkou v ruce, sunu se kamsi … mává na mě Břeťa, snažím se usmát, když na mě míří foťákem a chce udělat fotku … Vilma mi říká, seš bílej, máš úplně modrý rty … nevím, jestli jsem na to nějak reagoval … přibíhá Kristýnka, zdraví mě a blahopřeje k dokončení. Děkuju a na další povídání už nemám sil. Věrka na mě čeká, nemá klíč, musím do chatky. Jdu dolů, jdou mi s Martinem naproti. Pozdravíme se a vyslechnu si podruhé, jak su bílej jak stěna a mám modré rty. V chatce stojím uprostřed místnosti a nevím co mám dělat. Sním dvě lžíce kuskusu, dál nemůžu. Bojím se sednout si. Sundávám batoh, triko. Sedám si a pokouším se sundat podkolenky, křeč. V sedě se mi daří jí nějak líp čelit a nohu protahuju. Sedím a dívám se, jak mi pod kůží na lýtkách „jezdí“ nějací brouci. V lýtkách se odehrávalo něco, co jsem nikdy neviděl. Jako by se pod kůží honila nějaká zvířátka, byla jen otázka času, na kterém místě se to zastaví a spustí se křeč.
JSEM ALE „DOMA“ V CÍLI A DOKONČIL JSEM …
tato ultratrailová anabáze mi trvala 12:49:41 h. Poslední 1,5 kilometru jsem šel přes hodinu.
Nakonec celkově 193. místo z 236 co dokončili a asi 275 komplet. 23. v kategorii 50+ z 32. Nedokončilo asi 40 běžců.
Moje cesta do pekla zase zpátky mi zůstane po celý život v paměti. Nezažil jsem nic horšího a hrábl jsem si na absolutní dno. Myslím, že je to ta nejcennější zkušenost, jakou jsem kdy udělal. Dozvěděl jsem se o sobě víc, než kdykoli předtím. Za to vděčím sobě a JUTu.
Letos sem dal reparát… o šest kilometru delší a vyšší a težší převýšení a dal jsem to o hodinu a pul rychleji, než ten první.
